Když už Clintonovic kocour (v dobách kdy Bill byl ještě prezidentem) mohl mít své webové stránky, proč by i obyčejná česká domácí kočka nemohla mít alespoň jednu stránku. Jak jste správně pochopili, do naší rodiny patří kočka. Je to milovaný i zatracovaný čtyřnohý miláček jménem Micina. Nedostatek invence při výběru jména vynahrazuje velké množství přezdívek, kterými ji častujeme podle situace: Mikina, Míka, Mickina; kotě, číča, ale i potvora, mrcha, zatracená potvora a od manželky Mistvieh (česky potvora).

Ale od začátku. Kočku jsem dostal ještě za svobodna někdy kolem roku 1997. V té době se mnou bydlela v přízemním služebním bytu v Březí a sdílela radosti a strasti života svobodného mládence. Už tehdy projevovala velkou snahu utéct ze svojí zlaté klece. Co naplat – kocouři a volná příroda lákala. Přestěhováním do prvního patra v paneláku se jí to ztížilo. Jak jsem ale zjistil později, byla to jen zanedbatelná překážka . Protože jsem si byl vědom případného nebezpečí plynoucího z návštěvy nadržených kocourů, nechal jsem připravit u nejmenovaného Netolického zvěrolékaře Micinu o to nejcennější – možnost rozmnožování (zkrátka a dobře, vykastroval ji). Druhý důvod byl prozaičtější – kdo měl poslouchat to pravidelné mrouskání .

Jednou v létě zase utekla – tentokrát na dva dny. Když jsem jí našel hladově mňoukat na parkovišti před barákem, byl jsem rád. To jsem ale netušil, co přijde… Za pár týdnů jsem pozoroval podivné zvětšování břicha. To bude falešná březost, říkal jsem si. Jak může mít vykastrovaná kočka koťata, žejo? Věřte mi, může. To všechno jsem zjistil někdy v květnu roku 2000. Brzo ráno mě vzbudilo úpěnlivé mňoukání. Micina porodila čtyři roztomilá koťátka. No to bylo radosti na Starém Bělidle… Ovšem nešlo o Tyrla a Sultána, ale o pět koček v jedné garzonce. Sežraly toho skoro víc než já v té době . Ale to roztomilé mňoukání, pištění, přelézání a batolení stálo za to. Brzo se ale objevila nerudovská otázka „Kam s nimi…“. Obrátil jsem se na nebohého zvěrolékaře (který mimochodem později udělal operaci znova a tentokrát grátis) a ten pochopitelně nemohl couvnout. Koťata se stěhovala do Netolic na jeden statek. Jak tak na to vzpomínám, Micina to zvládla taky. Sice chudinka ještě chvíli mňoukala a hledala po bytě, ale přece jenom to bylo lepší než po vesnicku utopit koťata v pytli.

Dneska už si žije svůj kočičí život ve čtvrtém patře panelového domu, odkud nemůže utéct. I když… Máme ale ještě v živé paměti, jak sousedovic kocour jednou uklouzl na parapetu a spadl z čtvrtého patra. Jenže na rozdíl od Miciny (ta by určitě zdrhla) pak proběhl otevřenými vchodovými dveřmi zpátky. Stále nechápeme, proč pořád utíká. Vždyť kde jinde by mohla: …budit své člověky každý den ráno po půl sedmé (včetně víkendů – to někdy i dřív) v očekávání žrádla, ….procházet se v noci mezi jejich hlavami v posteli a rušit je hlasitým předením (a že tohle dokáže probudit zná každý, kdo má doma kočku), …vecpat se do nulové mezery mezi své (v posteli ležící) majitele, ….loudit o jídlo a provádět inspekci kuchyňské linky (to druhé ovšem, když jí není vidět), …používat jediný koberec v ložnici jako podložku při zvracení, …obrušovat si své drápy o pohovku a jiné vhodné (nicméně nedoporučované) kusy nábytku, …rabovat v odpadkovém koši, …zcizit dětskou hračku za účelem hraní si (pokud možno v nočních hodinách, aby se o svoji radost mohla podělit), …hlasité mňoukání před dětským pokojem, aby donutila své člověky vylézt z postele a naplnit jí misku se žrádlem (ví totiž dobře, že pokud mňoukáním probudí dceru, budeme muset stejně vstát), …, …Na druhé straně ale chytá mouchy, pavouky… Musí si vystačit s „chitinovými pochoutkami“, myši se v panelákovém bytě jaksi nevedou.