Na této stránce se můžete seznámit s několika málo osobními údaji, které prošly autocenzurou a vyhověly nejvyššímu stupni paranoii .

Jmenuji se Milan Žídek a narodil jsem se na začátku sedmdesátých let minulého století ve Strakonicích. Coby malé robátko jsem si vrchovatě užil výhod našeho socialistického zdravotnictví a školství. Některé se na mě podepsaly i negativně – počínaje inkubátorem, kdy mě kyslíková sprcha připravila o perfektní vidění a konče jeslemi. K tehdejším výdobytkům totiž patřilo umožnit matce, aby mohla jít do práce co nejdříve, nemusela se otravovat řvoucími potomky a mohla tak s radostí pracovat pro lepší zítřky. O nebohé kojence se pak staraly anonymní učitelky… Ale vše nebylo tak černé. K lepším zážitkům patřilo prolézání MIGu 15 v říčanské ozdravovně; krumpáčem rozbitá hlava při okukování stavby na dvorku u kamaráda; hodiny ruského jazyka na základní škole; maturita na gymplu – respektive maturitní večírek, kdy jsem se poprvé pořádně opil ruskou vodkou . Po ukončení strakonického gymplu jsem pokračoval na budějovickém pajdáku – tedy pedagogické fakultě obor fyzika – základy techniky. Když tak na to zpětně kriticky koukám, měl jsem míň studovat a víc užívat studentského života. Na tohle měla bohužel negativní vliv přísná rodičovská výchova.

Rozhodování po promoci bylo jednoduché – půjdu ve stopách Jana Ámose a budu tedy (v)zdělávat budoucí generace. A tak jsem si dal kolečko po jižní části Čech. Rok v Třeboni, dva v Horažďovicích – pokaždé jen na dobu určitou. Zřejmě mladý (zatím stále ještě nadšený) učitel nebyl pro naše školství (a pro omezené ředitele, kteří na obou školách byly) dostatečný přínos. Asi proto, že jsem nebyl učitelka se spoustou dětí, které by stále marodily, jsem nesplnil požadavky na typického pracovníka školství. Až ve Vlachově Březí jsem vydržel skoro 10 let. Tady už jsem učil ne přírodopis, zeměpis, dílny,  tělocvik a trochu fyziky (jako v předchozích působištích), ale měl jsem na starosti jen fyziku a počítače. Za těch pár let jsem zlepšil pověst školy jak v kvalitě výuky fyziky (rozumnými lidmi chválenou, omezenějším zbytkem vidícím jen známky v žákovské knížce – zatracovanou) a počítačů. Ke konci mého působení ve školství začal nabíhat rámcově vzdělávací program a rapidně se snižoval počet dětí. Od vzdělávání a výuky se pomalu začaly požadavky na učitele přesouvat k papírování, vytváření x-desítek stránkových přehledů, tabulek… Děti si měly ve škole více hrát a méně se učit – to aby se cítily v pohodě. Proto jsem ani moc nelitoval, když se naskytla příležitost odejít a věnovat se počítačům. 15 let ve školství je už kus života, ale rozhodně mi nechybí třídní schůzky, opravování písemek, přípravy na vyučování, pravidelné marodění po nakažení virovými chorobami od prskajících a smrkajících dětí v hodině, (některé) kolegyně či kolegové ve sborovně a hlavně neustále se snižující úroveň dětí…

Děti mi ovšem nechybí. Na jaře roku 2004 jsem se oženil a jak už to bývá, po nějaké době se nám narodila dcera